Pozor na Fake news aneb jak se nezamotat v informačních sítích

„S velkou mocí přichází velká zodpovědnost.” – moudrá rada, kterou v kultovním příběhu o Spider-manovi svěřuje hlavnímu hrdinovi Peteru Parkerovi jeho bodrý strýček Ben, doléhá v dnešní době internetu na každého z nás. Stejně jako Peter se totiž dnes každý může stát superhrdinou v boji proti dezinformacím.

Stačí pár kliknutí a víme, co se děje na druhé straně planety. Ruku v ruce s tím se však musíme mít stále více na pozoru. Stejně rychle totiž můžeme naletět právě fake news, tedy dezinformacím. Číhají na nás neustále, hledají další oběť. Co to vlastně fake news jsou? V čem jsou nebezpečné? A jak se šíří informačními sítěmi? Abychom našli odpověď na tyto otázky, procvičíme si superschopnost 21. století – mediální gramotnost. 

Fake news – starý pojem v novém kabátě 

Anglický termín fake news se rychle usadil v českém veřejném prostoru. Přitom se vlastně jedná jen o modernizované pojmenování pro jeden dobře známý pojem, dezinformace. Jde tedy o nějaké úmyslně nepravdivě, či zavádějící informace, které se v současnosti šíří zejména po sociálních sítích a internetu. 

Jejich podstatou přitom vždy je nějaká věrohodně působící informace. Na tu je však cíleně napojen určitý nepravdivý či zavádějící obsah. Ten v případě úspěšných dezinformací odráží specifické kulturní a společenské předpoklady skupin, na něž cílí. Dohromady pak takto vznikají uvěřitelná, avšak nepravdivá sdělení, jejichž cílem je ovlivňovat či manipulovat názory veřejnosti.

Někdy dezinformace cílí na celou společnost, jindy na užší skupiny osob. Příkladem takové skupiny mohou být méně mediálně gramotní lidé, jako jsou například senioři, kterých bylo v roce 2018 podle dat organizace Elpida na internetu už 30% a toto procento rychle narůstá. 

Stejně tak je ale ohrožená mládež, pro kterou podle průzkumu České školní inspekce z roku 2018 internetové zpravodajství a sociální sítě představují zdaleka nejvlivnější mediální zdroje. Mnoho mladých přitom vůbec nerozlišuje mezi zdroji informací a přijímá je značně nekriticky. 

Cílem dezinformátorů mohou být ale také osoby s nějakou rozhodovací pravomocí, jako jsou třeba politici. Asi největší výzvu pak fake news představují pro novináře. Důvěryhodnost právě jejich profese je totiž v boji s dezinformacemi v sázce.

Neutopit se v nekonečném proudu dat 

Zatímco dříve se musely všechny informace šířit ústně (včetně telefonu) nebo fyzickou papírovou formou, nástup elektronických médií znamenal revoluci. Zatímco klasická média jako rozhlas či televize se vyznačují pevnou redakční strukturou, kde každý článek musí projít kontrolou několika osob, na internetu nic takového není. Vše je tak k dispozici okamžitě, ale bez jakékoliv kontroly.

Díky tomu, jak rychle se informace tímto způsobem šíří po sítí, se však dnes kromě informací z celého světa dostáváme do každodenního kontaktu také s fake news. Právě moderní technologie totiž umožnily jejich masové šíření. To navíc posilují stále častěji využívané sociální sítě, které slouží ke sdílení různého obsahu mezi „přáteli“.

Tak třeba článek o hořícím pařezu v našem městě může klidně sepsat někdo zpoza počítače ve zcela jiné části světa. Třeba nás v textu takového článek zarazit špatná češtin. Jestli ale bude po jazykové stránce vše v pořádku, článek včetně fotografie se snadno jeví důvěryhodně. 

Pokud navíc takovýto článek s mírně upraveným textem či titulkem vydají další weby, máme rázem podklad ve více zdrojích. Najednou se mohou informace chytnout i nějaké zpravodajské servery, média… A pozor! Přesně takhle se zamotává do sítě fake news. 

Právě tímto způsobem se dnes na internetu šíří různá lživá sdělení. Kromě prověřených zpravodajských serverů zde totiž fungují také různé „alternativní“, konspirační a jiné názorové blogy či účty na sociálních sítích. Právě ty většinou nabízejí onu jedinou „pravdu bez cenzury“, kterou „ostatní tají“.

Fungují přitom jako propojená síť, kdy jedna stránka přináší informace, které ty další v různých formách sdílejí a přebarvují. Zatím co jedna dezinformační vlaštovka jaro nedělá, pokud jich najednou vzlétne celé hejno, často se z něj zatočí hlava i zkušeným novinářům.

Dezinformační vlákna v Česku

Pokud se podíváme na to, jak je na tom s dezinformacemi české mediální prostředí, je třeba mít se na pozoru. Budeme-li vycházet z veřejně dostupných informací tuzemské tajné služby BIS, tak ta už několik let bije na poplach: „Drtivá většina dezinformačních webů v českém jazyce je dílem českých (ideologicky motivovaných a přesvědčených o škodlivosti NATO, EU, USA, liberální demokracie či prvoplánově proruských) občanů,“ stojí například v její poslední zprávě z roku 2017.

BIS také otevřeně varuje před vlivovými snahami ze strany konkrétních zemí, Ruska a Číny, jejichž součástí je i šíření dezinformací. Některá etablovaná zpravodajská média a neziskové organizace navíc sestavují seznamy dezinformačních titulů. Jeden takový dal dohromady také server Neovlivni.cz. Na jeho základě pak koncem roku 2018 redaktoři Hospodářských novin analyzovali dopad dezinformačních portálů na české čtenáře.

Pokud by se dvacítka v Česku nejnavštěvovanějších portálů využívajících manipulativních technik spojila do jednoho média, patřily by k nejsilnějším serverům v zemi. Podle návštěvnosti by dohromady dosáhly na 6. místo. S ohledem na strávený čas na stránce by dokonce obsadily 4. pozici mezi všemi zpravodajskými portály u nás. Bavíme se tu tedy o značném vlivu na populaci.

Proč by to někdo dělal?

Existují v podstatě dva základní důvody, proč někomu stojí za to šířit dezinformace. Prvním je již zmíněná snaha někoho ovlivnit, rozšiřovat svůj světonázor. Zatím co dříve taková propagandistická aktivita chtěla lidem vnutit, co si mají myslet, dnešní cíle jsou jiné.

Hlavním snahou je čtenáře, či diváka často především zmást. Pokud totiž dokážete někoho zasypat větším množstvím alternativních variant jednoho a toho samého příběhu, daný člověk ztrácí schopnost mezi nimi rozeznávat, přichází o své kritické myšlení. 

V důsledku takového zahlcení často rezignujeme na další hledání pravdy. V záplavě protichůdných argumentů se pak uchylujeme k nejsnazšímu řešení, volíme třeba „zlatou střední“ cestu. Pokud však dezinformační články nabízejí většinou extrémní škálu variant, má cesta někde uprostřed jen stěží zlatý nádech.

Druhým důvodem pro tvorbu dezinformací je prostá snaha vydělat. Fake news mají nejčastěji šokující charakter. Jejich sdělení bývají také bulvární, témata chytlavá. Webové portály přitom vydělávají na reklamě, kterou zveřejňují. Pokud tedy na svou stránku dokážou tímto způsobem dostat dostatek čtenářů, mohou si přijít na zajímavé peníze.

Tibor Vocásek

Jste škola a přemýšlíte o vzdělávací akci pro své žáky?